Jan Bílý: Maminka, milenka a smrt

Gustav Klimt, Život a smrt

6.11.2015 5:00   Tři nejdůležitější ženy každého muže. Každý se s nimi setká. Ale jen málo mužů je schopno tyto tři „múzy“ do hloubky rozlišovat. Ti, kteří je nerozliší, budou mít v životě problém. Budou zmatení a do různých životních situací se jim vpletou ty podoby, které tam nepatří. Budou se bát maminky, hledat péči u milenky a milovat smrt.

Máma

Všichni, jak budoucí muži, tak i budoucí ženy, se rodí z matky. To je banální fakt, jenž má závažné následky. Chce-li se dítě-holčička naučit být ženou, musí se vrátit k mámě, tedy někam, kde to zná. Pro budoucího muže je to jinak. Pokud se malý kluk chce stát mužem, musí se vydat na cestu od mámy pryč, do neznáma, tam, kde od početí ještě nebyl – ke svému otci. Případně, pokud táta chybí, k nějakému jinému muži-vzoru. To se nepovede vždy a spousta mužů zůstane viset kdesi v meziprostoru mezi mámou a něčím, co skutečného tátu z masa a kostí nahrazuje. Například počítačem.

Přechod od mámy k tátovi je první důležitý přechod každého muže. Maminka nás, ať už vědomě, nebo podvědomě, drží. Říká nám, mlčky, šeptem nebo nahlas: „Zůstaň u mě. Neodcházej. U mě jsi v bezpečí. Jsi můj malý hrdina. Netrap mě. Chceš bábovku? Chceš vyprat? Chceš půjčit peníze?“ Nestačí, když budoucí muž řekne: „Ne, mami, nechci.“ Musí ji opustit. A to bolí. Oba.

Často pak má kluk výčitky svědomí. Ví, že způsobil mámě bolest, ale neví, že to bylo nutné, naprosto správné rozhodnutí. Pokud „nedopluje“ na druhou stranu řeky, k tátovi a jiným chlapům, kteří mu vysvětlí, že za tento svůj krok je sice zodpovědný, ale už ne za máminu bolest, může se stát, že se celý život bude u žen omlouvat. Že bude cítit vinu, když půjde dál, do dálky, někam, kde to nezná. Bude si plést svoji ženu s mámou a stále a stále se omlouvat.

Milenka

Milenkou rozumíme každou ženu, kterou muž potkává na dospělé úrovni. Tedy samozřejmě i manželku, ženu svého života, pokud nějakou nalezne. Předpokladem k tomu, aby ji potkal, je jeho dospělost. Na milence (partnerce, choti) nesmí být muž závislý, neboť to z ní okamžitě udělá maminku. Je tedy jasné, že milenku v našem smyslu slova potká jen ten muž, který se úspěšně od matky oddělil. To může být v dnešní nedospělé společnosti bratru tak každý desátý.

Mnoho mužů utíká od manželky k milence především poté, co s manželkou mají děti. To je pochopitelné, pokud si uvědomíme již řečené: Nedospělý muž hledá u ženy matku. Pokud se žena stane matkou jejich společných dětí, většinou už nemá moc energie na to, dělat matku ještě svému muži. O to víc se v této chvíli stává muž dítětem – najednou tu není nikdo, kdo by konejšil jeho potřeby.

Ale i ženy dělají často právě v tomto kritickém období chyby, neboť nechápou, co se s mužem děje. Utíkají k dětem, které jim dávají emoční uspokojení a jimž věnují příliš pozornosti. S mužem pak začínají hádky, neboť oba jsou frustrovaní, i když každý z jiného důvodu. Žena, která je nyní zaměstnána živením dětí (nejen mlékem, ale i emocemi), postrádá podporu muže. Vyčítá mu, že utíká do práce, že na něj není spolehnutí, že myslí jen na sex, stěžuje si, že ho „necítí“. Muž zase, pokud je vůbec schopný své pocity artikulovat, vyčítá ženě, že se změnila, že už „to“ s ní není tak jako dřív, a ve svém nitru zažívá hrůzu, že ji už nemiluje.

Možná, že v tomto kritickém období by bylo řešením, kdyby se muž vydal na lov. Nikoli milenek, ale něčeho, z čeho by oba mohli mít radost. Dříve muži vyjížděli na širé moře nebo se vydávali do hlubokého lesa, často se svými druhy, aby svým ženám přinesli úlovek. Především se ale potkávali se smrtí, s nebezpečím. Tak jako maminka i nyní mu bude žena šeptat do ouška: „Neodcházej. Je to nebezpečné.“ Pokud ale muž, jenž má výčitky svědomí kvůli tomu, že odešel od mámy, neodejde, přepadne ho deprese a žena se mu brzy zprotiví. Pokud odejde a nevrátí se, bude to špatné pro ženu. Ideální je tedy odchod muže (na moře, do divočiny nebo za svým posláním) a jeho „vítězný návrat“. To je znakem dospělosti.

Smrt

Tam venku potkává muž smrt. Je to poslední ze tří podob velké Bohyně, kterou každý opravdový muž ctí, které slouží a kterou miluje. Touhou mladých mužů, kteří riskují život při krkolomných sportech, naskakují na tunelem se řítící vozy metra nebo hledají Její dotek v drogách, je Ji poznat. To je ale v dnešní zajištěné a pojištěné době těžké.

Smrt nám umožňuje stát se nejen dospělými – všechny dřívější iniciační rituály byly o bolesti, ohrožení a možné smrti –, ale i moudrými. To si samozřejmě vládci dnešního světa nepřejí, a tak se jim podařilo smrt a umírání zahnat na jednotky intenzivní péče, kde Ji nikdo nevidí, nebo na obrazovky televizorů a plátna kin, kde Jí nikdo nevěří. Ani dnešní vojáci se s Ní už nesetkávají, neboť zabíjení, to skutečné, se virtualizovalo na obrazovky monitorů a dálkově řízené drony, jimiž ničíme údajné teroristy včetně jejich blízkých.

A tak se může stát, že dnešní muž na Ni narazí zcela nepřipraven, v padesáti šedesáti či později. Nebo už v mládí, kdy se mu během pár vteřin zjeví v nevybrané zatáčce. Staří Tibeťané věřili, že náhlá smrt je výsledkem špatné karmy, neboť takový člověk je většinou během přechodu mezi životem a znovuzrozením, v oné době zvané „bardo“, natolik zmaten, že se nemůže koncentrovat na jasné zářivé světlo. Toto se prý v okamžiku smrti a krátce po ní zjevuje a jen skrze ně lze během procesu odpoutávání duše od těla dosáhnout osvícení.

Nebylo by tedy od věci se s Ní seznámit ještě dříve, než zaklepá na naše dveře neomylnosti, jistoty a prémiového zdravotního pojištění. Muž, který Ji zná, a tak se Jí nebojí, nebude mít strach se láskyplně, ale rozhodně odříznout od maminky a láskyplně odejít a zase se navrátit ke své ženě. Ať už to bude milenka, nebo manželka. Ten, který Ji zná, bude vědět o hloubce. A bude milovat život, neboť ten je pouze jednou stranou mince, na jejímž rubu je jeho nerozlučná partnerka – smrt.

Zdroj: http://zen.e15.cz/z-duse/jan-bily-maminka-milenka-a-smrt-1242318