Pohled do očí

Před nějakým měsícem začalo dění kolem uprchlíků, informace byly a jsou hodně různorodé, tak jsem je skoro ignoroval. Přesto se jich ke mě dostalo dost a dost. Bylo těžké, až nemožné najít v tom pravdu. Vyslal jsem myšlenku, že bych se chtěl uprchlíkům podívat do očí, abych pochopil.

Tuto neděli 13.9. jsme tu měli návštěvu, dělali jsme oheň, bubnovali jsme. Spát jsme šli kolem půlnoci, mě se moc nechtělo, šel jsem na chvilku na počítač, kde se opět oběvily informace o dění v Maďarsku a o možnosti vyrazit pomáhat. Chvíli jsem na to koukal, … jedu! Poslal jsem pár sms a v pondělí dopoledne jsem mířil vlakem na Brno, kde jsem s dalšíma nasedl do auta směr Maďarsko. Situace se měnila ze dne na den, nakonec jsme dojeli na Maďarsko-Rakouskou hranici u obce Nickelsdorf, kde jsme pomáhali v tomto areálu. Dojeli jsme tam v po kolem 18h, tou dobou tam proházel jeden průvod uprchlíků za druhým, postupně jak docházeli od vlaku v Maďarska. Co jsem se ptal šéfa černevého kříže, tak ten den tam prošlo zhruba 15-20tis lidí. Tu noc jsem pomáhal s distribucí oblečení, v hale měli spoustu beden oblečení z různých sbírek, některé tříděné, některé se třídily na místě. Víceméně celou noc bylo rušno a pořád chodili lidi. V táboře dostali jídlo, oblečení, deky na spaní.

Druhý den lidi odcházeli dál, nebo je odvážely autobusy do jiných míst,nebo předražené taxíky do Vídně (až 200eur / osoba!). Ten den jsem dost uklízel po tom návalu, což bylo dost náročné, pro někoho, kdo nemá rád plýtvání. Skoroplných načatých petek s vodou byly hromady, nedojedaná jídla, oblečení…. Co ale, když se štípe dřevo, lítají třísky. Ten den došlo už “jen” zhruba 5tis lidí, kteří nezůstávali a jen se najedli a mířili dál. Následující noc byla už klidná a byla šance se “dobře” vyspat. Ve středu jsme před obědem zvedli kotvy a přes Vídeň se vrátili do Brna. Ve Vídni jsem chtěli vidět nádraží. Několik desítek lidí polehávalo venku na trávě a uvnitř možná 200 lidí, fronta na lístky někam. Takže nic vážného.

Mé pocity z toho všeho?

Tu první noc jsem byl z těch uprchlíků trochu rozčarovaný, jak si vybírali jako v obchodě, ” tuhle barvu ne,… máte Nike nebo Adidas? …. ” měl jsem nějaké předsudky, možná představy, že to budou nějací chudáci. Moje chyba, jsou to normální lidé 21tého století, mají moderní telefony, ano, vybírají si, když je z čeho, pár jedinců ve stany s oblečení trávilo hodně času, ale většina si vybrala rychle a byli Vděční, Děkovali nám! Druhý jsem musel při uklízení hodně zavírat oči a házet do pyte věci, které jsou použitelné, ale v tom množství to prostě nešlo. Moselo se to uklidit a tohle v tu chvíli nikdo neřešil. To na mě byla zase lekce přijetí. Lekce, dokud mě neoslovila holka s klukem, že by mě rádi pomohli, uprchlíci, tak jsem jim donesl rukavice a pytle a oni uklízeli, třídili…. A pak jsem viděl tatínka, který napomínal své dítě, aby neházelo odpadky na zem, ale do pytle na odpad.

Nevím, z jakých podmínek odcházejí. Nevím, co zažili na cestě. Podíval jsem se jim do očí a uviděl tam lidskost!

Pavel

PS: Teď je jen na nás, jestli jim dáme prostor, jak fyzický, tak v našich srdcích…

Pohled do očí
Přesunout se na začátek