Staré a nové paradigma

Běží svět podle jiných pravidel hry než kdysi? Co je jinak?
Přepis globální konstelace.

 

Byli jsme zvědaví, zda-li a jak se dnešní svět mění. Zda se mění nějaké hlubší nastavení pravidel hry v převratné době, v které nyní žijeme. Dala by se tato změna nějak zachytit pomocí konstelační techniky? Konstelace, která proběhla, byla úžasně hlubokým zážitkem pro všechny zúčastněné. Nicméně: podaří se mi tento zážitek nějak srozumitelně předat? Podaří se mi zachytit něco z onoho nezachytitelného – onoho mávání motýlích křídel, která se chvějí za oním velkým pohybem světa, jehož jsme všichni živou součástí jako smítka barevného pigmentu tvořícího jejich ornamenty? Jaký ornament lidstvo utvářelo v minulosti až po dnešek? A jaký je ten nový obrazec, který se poznenáhlu vynořuje v poloprůsvitné fólii přes něj? A budeme je umět rozlišit?

Naštěstí konstelace umějí ony snítky reality jako ve fotografické dílně jemně separovat. Necháme promluvit každou vrstvu zvlášť; propůjčíme každé hlasu, abychom slyšeli každý nástroj v orchestřišti zahrát jeho sólo, a přitom neztratili ze zřetele jeho souzvuk s ostatními.

V našem orchestřišti (či možná spíše podivném divadle)  se onehdy setkali tito hráči:

  • Nové paradigma, které zatím ještě nejsme schopni slyšet

  • Staré paradigma, které stále ještě slyšíme

  • To, co propojí Staré a Nové paradigma

  • Lidstvo

  • Země – ta si vynutila další „slicing“ (fotografický řez) na:

    • Stará země

    • Nová země

A nyní pár vět z toho, co zaznělo. Použijte prosím svou představivost, abyste dotvořili mosty mezi řádky přes mnohá údolí nevyřčeného a dodali tak pohyb zachyceným obrazům a útržkům slov.

1.

Nejprve se dozvídáme toto, že se během posunu paradigmatu mění v prvé řadě toto: nastavení nového vztahu k Zemi. Staré paradigma Zemi zcela a naprosto nijak ani trochu necítí a nevnímá. Vypadá to jako banalita, ale představte si civilizaci abstraktně vysoce vyvinutých blech, která skáčou po vašem těle; jsou dokonce schopna sestrojit atomovou bombu a vylétnout raketami do vesmíru, avšak naprosto netuší, necítí a nevnímají vaše tělo, na kterém žijí. Tento rys popření jakýchkoli vjemů směrem k Zemi není nahodilý, ale je symptomatický; jde o svého druhu symptomatickou slepotu, k níž musí být nějaký hlubší důvod. Ukáže se, že tomu tak je proto, že to, co se dělo v dávnověku (a co i nadále pokračuje) ve vztahu mezi člověkem a Zemí je natolik emocionálně silné (v pozitivním ale ještě více v negativním smyslu), že jsme naučili žít v modu, kdy Zemi pro jistotu nevnímáme. Dítě, jímž je naše lidstvo, popřelo, vytěsnilo, a to ve všech ohledech, bytí své matky. I kdyby chtělo, neumí nijak vstoupit do prožitku se Zemí. Možná namítnete, že o nic nejde, že země je přece kámen letící vesmírem, jenže právě to je ona slepota, která ani netuší, že je slepota, tudíž ji nelze onomu slepému vysvětlit. Hovoříme o symptomatickém neprožitku země, zataraseném kanálu, který se nyní potenciálně otevírá mezi jedním každým člověkem a Zemí, po které kráčí.

2.

Když se na scéně ocitne Lidstvo a pohlédne do tváře Starého paradigmatu, říká mu: „Mám pocit, že jsi něco podělal. Ale vůbec nechápu proč.“ 

Snažíme se pochopit, na jaké ideji staré paradigma stojí. Zní: trvalé udržení moci. Udržení moci napříč časem pro vládnoucí elitu. Lidstvo dál pokračuje: „Něco se posralo a teď pláčeme nad rozlitým mlíkem. Nevím, proč se to stalo, nevnímám v tom žádný smysl. Navíc je evidentní, že toto paradigma mi není schopno (kromě vysoce abstraktních keců) poskytnout žádnou kloudnou odpověď, která by mě v hloubce skutečně uspokojila.“

Ve vzduchu visí nevyřčená vina. Visí mezi Lidstvem, Starým paradigmatem a Zemí. Dál pátráme po tom, jak se lidstvo skutečně cítí. Popisuje železné pláty na svých ramenou, které zadušují jeho plíce a srdce. Dusí se tíží, je sevřené, zazděné, nemůže dát svobodný průchod emocím. Země se svým dítětem soucítí, chápe, v jakém stavu se nyní nachází. 

Staré paradigma hledě tuto dvojici prý polyká „své vlastní chyby“.

3.

Tu se ozve bod, nazvaný jako To, co propojí Staré a Nové paradigma. Tvrdí, že právě toto je ona prastará, věčně opakující se hra, která zní prostorem jako obehraná gramofonová deska. Říká: cokoliv zde od vás zaznělo, je to jako hučení větráku. Milion vašich propletených her, které se tváří, že o něco jde, že se něco řeší, ale jsou to jen hypnotické kecy, z nichž neumíte vystoupit. Toto tlachání má v sobě spoustu emocionální energie, která se neustále mele jako v pračce, ale všechno se jen motá v kruhu. V této rovině diskurzu není možné najít řešení. Nikdo ho ani nalézt doopravdy nechce. Je to věčně rotující rovnice o vině a vykoupení – to ne já, to ty – jež nikde nezačíná a nikde nekončí. Kdo nahoře, kdo dole, kdo, jak, proč a to stále dokola. V tomto hukotu pračky není slyšet úlevné ticho, v němž by teprve mohlo být slyšet mávání motýlích křídel toho „nového“. Nové paradigma se poprvé nechává slyšet v tomto smyslu: „Jsem naplnění bez důvodu. Stojím na zemi, moje tělo se koupe ve sluneční záři, a neptám se proč. Nejsem nic zvláštního, nejsem dokonce ani Nové paradigma, které by se dalo nějak definovat a které se až teď objevilo. Byl jsem tu možná odjakživa. Jsem přirozený stav, v němž reagujete na věci tady a teď. Nejsem nic v radikálním smyslu nového nebo převratného. Jen mě neslyšíte, když hučí vaše pračka omílající příběhy o vině a světové vládě. Je to konec frází, konec velkých pravd, konec pojmů, konceptů, konec mletí, konec slov. Návrat k prožitku. Neptám se, v kolik má vyjít slunce. Oči mi mžourají do slunce a prožívám to.“

 Země: „To staré paradigma vás jednoduše odděluje od toho, co věčně prostě je. A v tomto stavu jste mé milované děti, s nimiž mám přímé spojení.“

 To, co propojí…: „Jsem v určitém smyslu střižení se od minulosti, všeho, co bylo; nepotřebuji se do ní vracet a zaobírat se jí. Ten čas, který strávím vysvětlováním a argumentováním o něčem, co bylo, ten vzácný čas, jež mi byl dán, jsem nyní promarnil, protekl mi mezi prsty.“

„Nyní, když se onen zátaras mezi námi a zemí otvírá, je na čase přiznat si, co k ní doopravdy cítíme. Jsem něco velmi přirozeného. Není to nic sluníčkového nebo láskyplného ve stylu hipíků. Já autenticky vyjadřuji, co se ve mně děje, včetně bolesti, vzteku a smutku. Pokud jdeme za vrstvu uctívání a klanění se bohům a Zemi, je ve mně nahromaděný obrovský vztek lidstva vůči Zemi, který jsme tak dlouho potlačovali pod vrstvou zkoprnělého uctívání, neschopni vinou a strachem odlepit čelo z mramorové desky. Dětsky a spontánně pouštím to, co cítím, ať je to cokoliv. Bez posuzování dobré / špatné. Říkám, co potřebuji, co prožívám. Oprošťuji se od viny na všech úrovních. Dovoluji si cítit jakoukoli emoci a necítit za to vinu. Žiju tak, jak dovedu. A neviním se za to. Když žiju vztek, když žiju nenávist, tak ji žiju zplna. A ona už tam za chvíli není.“

Nové paradigma: „Přitom to není proti racionalitě jako takové. Když chci, použiji rozum v libovolné situaci; když chci, jdu více do prožívání; všechno má své správné místo. Ale své prožívání nezobecňuji, zůstávám u sebe, netvořím z toho teorii nebo poučku platnou pro všechny. Není třeba oné velké pravdy. Já jsem to, co právě jsem, a to úplně stačí.“

To, co propojí: „Prožívám sebe sama, přijímám sebe sama na všech úrovních, ve všech vrstvách od konečků prstů pro kořínky vlasů. Všechny emoce, to všechno ke mně patří, s tím vším tady jsem.

Nové paradigma: „Já nejsem cíl, nejsem to, kam se někdo nějak musí dostat. Já jsem sám proces. Jsem to co se přirozeně už děje, aniž byste to museli nacházet někde na konci a na obzoru.“

Lidstvo: „Jsem stále ve svém brnění. Procházel jsem si nyní celou svou historií. Viděl jsem, že nic není jen špatné nebo jen dobré. Všechny kvality, jež tu zazněly, jsou ve mně přítomné – od totální abstrakce a rigidity po nespoutanost. Ale navenek jsem stále v brnění a tenzi. Nejsem si jistý, jestli chci něco vůbec měnit.“

Lidstvo těmito slovy jednoduše a pravdivě popisuje stav, v kterém se právě nachází. Tím se cosi mění v celém poli a to se přeskládává. Všechny body mění svou polohu. Namísto velkých pravd a racionalizací si pravdivě připustit a uvolnit se do toho, co nyní prožívám, aniž bych hledal řešení, v tom je velká magie a prostor, kdy se věci paradoxně dávají do pohybu. Když lidstvo zjistilo, že se nemusí neustále snažit se někam posouvat, že nemusí neustále hledat řešení, tak se mu neskutečně ulevilo. Najednou může volně dýchat. Jeho pláty se rozpouštějí.

Nové paradigma: „Mezi starým a novým paradigmatem není žádný rozpor. Chce-li někdo rozvíjet nekonečné koncepty a teorie a pohybovat se čistě ve světě pojmů, je to zcela v pořádku. Pro něho. Ale důležité je chápat, že to je jeho osobní cesta, ale nikoliv cesta všech a všeho. Každý to má jinak a ať jedná tak, jak cítí, že je to správné pro něho. Konec velkých pravd, konec velkých dálnic, kudy se mají ubírat všichni bez vyjímky. Někdo peče cukroví na vánoce, někdo ne; je to jejich soukromá věc. Problém je tehdy, když to někdo dělá proto, že si myslí, že by měl, protože to dělají ostatní; pak se ocitá v tenzi se sebou samým.

Země: „Staré paradigma utváří to nové. Není mezi nimi žádná válka nebo konflikt.“

Staré paradigma: „…A činí tak tím, že dává věcem nové jméno.“

Země: „Novým pojmenováním věcí se ustanovuje nový, čistý vztah mezi mnou a vámi a mezi všemi věcmi navzájem. (Klidně mi říkej mami, jestli chceš.)“

Lidstvo vůči Starému paradigmatu: „To, co mě spoutávalo a drželo v zaplátovaném brnění byl můj vztah k autoritám. Všechny myslitelné autority, jejichž pravdám s velkým P jsem se klaněl. …To mi nedělalo úplně dobře. Kvalita autority má jako taková ve vesmíru své místo, to ano, ale to, co škodilo, bylo mé přílišné zaměření se na ně. Především náboženské autority a autorita vědeckého materialismu.

Nové paradigma: „…Ale i z tohoto – z nenásledování nebo odmítání autorit – je opět možné učinit další dogma. Pokud něco pojmově vystihneš a jdeš dál, tak je to v pořádku, ale pokud z toho učiníš něco závazně platného, pokud to zafixuješ, je z toho opět dogma. To stejné platí, pokud někdo hlásá: musíš být free, musíš se cítit tak a tak… Tím zase naskakuje něco nepřirozeného. Šablona. Tím se tomu zase vzdaluješ.“

Lidstvo svým způsobem dozrává, dorůstá, zjišťuje, že mu odnikud není pomoci – ani od Země, jeho poslední naděje, k níž se upínalo. Najednou cítí, že si musí pomoci samo. Je přetížené únavou. Klesá kamsi dolů.

Čas nazrál. Odkrýváme hlubší vrstvu příběhu z dávnověku.

Analogicky tomu, že Staré paradigma přejmenováním věcí dává zrod Novému paradigmatu, se uvnitř staré Země rýsuje nový plod – Nová země. Posun paradigmatu na symbolické úrovni koresponduje s novým porodem Země uvnitř ní samé. Je to jako film, který je takřka vizuálně vnímatelný všemi v konstelaci. Stará země rodí Novou, Staré paradigma rodí Nové.

Situace žádá nový „slicing“ a potřebujeme nové body pro Novou a Starou zemi.

Nechejme nyní zaznít part, který zde ještě nezazněl – part Staré země.

4.

„Ani já nejsem zrovna žádná světice, spíš taková matrona. Jela jsem v tom s váma.

Vidím zde obrazy z doby bronzové. Tam někde začíná naše předchozí úmluva. Jsem vaše stará matka a vy, lidé, vaše rody – mí synové. Tam někde začíná onen FIGHT, naše velká hra, jíž jsem s vámi hrála.

Jsem poněkud zvláštní matka. Ta, co pošle své syny do světa a testuje, jak v oné hře uspějí, jak si poradí. I pro mě je to druh zábavy.

Šlo v prvé řadě o moc. Kdo měl kovy (vyvěrající z mých prastarých tepen), měl moc. Šlo o kovy. Někdo měl kovy, někdo okovy. Jeden byl pán a druhý otrok. Někdo byl silný a někdo slabý.

Své kovy jsem půjčovala jako lichvu. Kdo je ode mě získal, měl moc. Ať už železo nebo zlato. Ale tím se mi zavázal, jako bance, která mu půjčí na úvěr. To byla dohoda mezi námi. Musím se přitom tajemně usmívat. Vše ještě nechci vyzradit. Tím jste mě a něčemu ještě nade mnou sloužili.

Byl to řád. Řád Saturnu.“

Lidstvo: „Tehdy jsme tě uctívali. Milovali a nenáviděli jsme tvou krutost, tvou sílu, tvou lávu vyvěrající z tvých útrob.“

Stará Země: „Tehdejší pravidla hry zněla – tato země neni’ pro slabý. Nikdo slabý na mém povrchu dlouho nevydržel. Jen mí nejsilnější synové. Byla jsem mocná a silná a jen to samé jsem milovala u vás. Ano, byla jsem tvrdá. A vy jste to vnímali jako krutost.

Nebyla jsem v tom sama. Za mnou stáli ještě v energetickém smyslu ‘Investoři‘. Jiná zájmová skupina. Ti si vás ‘pěstovali‘ a drželi v okovech. Někteří říkají, že jsem tak byla naprogramována. Jenže já jsem se na tom podílela, spolupracovala jsem s nimi. Nyní je čas to přiznat.”

Lidstvo: “Vidím dávné bitvy. Bylo to podle mechanismu, silnější zůstávají, slabší musí odejít.”

Stará země: “Z oněch bitev, jsem měla největší vejvar, energeticky.”

“Kam tato energie proudila?”

Stará země: “Saturn, Jupiter – jako přestupní přepážky, kudy se posílají balíčky jako na poště někam dál. A pak:

Vidím zde rotující křížově – čtvercový symbol s blikajícím červeným světlem uprostřed. To je ústřední bod, který tyto energie přijímá. Jde něco jako o centrální překladiště v centrální civilizaci XY, pravděpodobně Orion.”

Nové paradigma + Nová země: “Nic z toho již zde neplatí. Tato doba skončila.”

5.

„Jak to vypadá v roce 2015?“

Stará země (vážně a precizně): „To je termín, kdy ještě není jasné, jak to dopadlo nebo dopadne.

Ještě se to děje. Čas tiká. Misky vah se chvějí a ještě kolísají, na jakou stranu se přikloní. Ještě není rozhodnuto. Mezi Starým a Novým. Ještě vážíme lidská srdce, jejich hluboké inklinace. A já zde s úsměvem a blahosklonností říkám: vás to ještě baví.“

Lidstvo (z hloubky a s plným a zasněným přitakáním): „Stále se nám po tom stýská.“

Stará země: stýská se vám po naplnění těch dávných pudů – po moci, sexu, zabíjení, zotročování, kdy se krev a střeva řinuly v hektolitrech. Nic z toho vám stávající pokrytecká civilizace už nenabízí a vám se po tom moc stýská.

Lidstvo (blaženě): „P-ř-e-s-n-ě   t-a-k.

Tehdy to nebyla ta nuda jako teď.

Teď je vše jen trapně virtuální.“

Nová země + Nové paradigma (ohrazují se): „Zde u nás to není virtuální. Je to jen přirozené. Je tu naplnění. Jen tu nejsou ta dramata, na které jste asi zvyklí.“

Lidstvo + Stará země: „Tak ‘dramata’ je hodně slabý slovo pro to, co tu zažíváme. A kdybys tu byla, tam kde stojíme my, tak bys ho navěky spláchla a škrtla jako stydlivá školačka. Protože tady to je R-A-J-C na entou. Kdyby sis narvala do nosu kilo kokajnu a hašišem, až by se ti prášilo od nosu, tak to je, milá zlatá, jen slaboučký a umělý odvárek toho, co my zažíváme tady a na čem lidstvo frčelo tisíce let. Proto na to lidstvo nikdy nezapomnělo. Lidstvo prahne po válkách, sexu bez zábran, kdy si bereš, čeho se ti zachce. Pamatuješ? Proto se sem, na Zemi, chodilo, jako na zájezd od Čedoku. S plnou parou vklouzneš do zrození, žiješ až krev cáká, smrt je blízko, je to obrovská slast i bolest, pak frag nebo rána palicí a hop – už jedeš zase. Nezatíženě, lehce, tak to tehdy chodilo a nikdo z nás na to nezapomněl, v každém z nás stále koluje tato krev prahnoucí po krvi. Tadle chuť. To v nás bylo dávno před tím, ještě než přišli všichni proroci s jejich zákony. (A po přijetí těchto zákonů se naše cestičky za slastí jen staly ještě o něco rafinovanější).

Zde platí zákon: Jste tím, co milujete. A pokud milujete tenhle rajc, kyvadlo se přiklání sem – ke Starý zemi. Není to trest, je to volba dle vaší chutě. Podmínky světa se přizpůsobí vašemu přání, k němuž s nějvětší vahou uvnitř inklinujete a nesouvisí to s vaším rozumem ani vzděláním, ani počtem odmeditovaných hodin. Zde jste magneticky přitahováni tím, co ve vás miluje a nenávidí, chce a touží. Nejsilnějším prožitkovým nábojem. Na plátnu planety Země poběží filmy dle naší objednávky. Pokud váš princip slasti leží blíže Novému paradigmatu a Nové zemi, objednáváte si lístek tímto směrem. Je to jen jiný druh příjemnosti, naplnění a prožívání.

To, co propojí: „Tady je to naplnění na všech úrovních, nic míň a nic víc.“

Stará země (šibalsky): „Tak, Lidstvo, kterou cestu si vybereš?“

Lidstvo (směje se): „Oboje.“

Nové paradigma: „Jde o proměnu principu touhy. Ve starém světě vzniká z nedostatku, z žízně. Jako když z údolí chcete vylézt na horu. Jako když po celibátu přijde orgie. Po hladu obžerství. Po temnotě světlo. Po bolesti úleva. Tímto kontrastem zažíváte vygradované slastné uspokojení (nebo frustraci). 

V novém světě jste v počátečním stavu v klidu a v druhém kroku vás touha přiblíží k naplnění. Zde není nic nedostupné. 

Dříve to bylo musíš – nyní je to můžeš.”

6.

„Kdy se vlastně objevil prostor pro něco nového? Kdy se kyvadlo dalo do pohybu?“

Stará země: „Něco se skutečně dělo v období na počátku křesťanství. V období příchodu Krista. Byl to zásadní přelom ve velké rovnici (karmického) zrcadlení našich činů a osudů. Jakoby se na zem dostala myriáda zcela odlišných duší, příběhů a propletenců, než doposud. Tryská tu úplně nový proud, vír, z vekého lůna, z nitra Země. Něco bylo jinak do tohoto přelomu a něco bylo jinak po něm. A naše příběhy (životy) před přelomem jsou zrcadlovou inverzí těch po přelomu, které na ně reagují, odpovídají. V té době nastala Apokalypsa, která vlastně trvá dosud. Vidím jí jako obrovský mrak, který visí nad vším, co se odehrávalo od roku 0 až po současnost a který ještě mírně pokračuje dál do budoucnosti. Apokalypsa vlastně znamená období zúčtování. Došlo ke zhuštění událostí, příběhů, aby byl každý v druhém věku (po Kristu) konfrontován s tím, co v prvním věku (před Kristem) vytvořil, po sobě zanechal, v dobrém i ve zlém. Aby to pochopil, přijal, narovnal, aby se z toho poučil a dospěl do stavu úplnosti. Kdo své účty dobře splatil, kdo přijal své výtvory v času, kdo se naplnil až po okraj díky oné příběhové rovnici zrcadlení, ten je nyní na přirozeném přechodu k novému paradigmatu. Kdo ještě potřebuje dál pokračovat v procesu zrcadlení minulosti, může; jeho apokalypsa tedy trvá dál. Nikoli jako jeho trest, ale protože po ní vnitřně slastně/bolestně touží. Každý v tomto věku v různém tempu docházíme k vykoupení, katarzi, jsme na hraně jejího završení. Pokud k této úplnosti dospěje určitý podíl lidstva, nastává přelom do nové epochy, kdy končí apokalyptický věk, který nám přinášel zhuštěné korektivní zkušenosti, abychom nyní mohli stát ve stavu úplnosti.

Podmínky jsou nyní nastavené jinak, než v prvním věku bezuzdné nevinnosti. Rauš už v druhém věku nemůže být takový. Dostáváme zpětné reakce za to, co jsme vygenerovali ve věku prvním. Procházíme zúčtováním; už to není taková legrace. Už nám to neprochází. Už nám hned přicházejí účty. (Kdysi jsme vtrhli do luxusní restaurace s domněnkou neomezené kreditky, nyní platíme za každou objednávku a někdy už dokonce platíme, nedejbože, předem!)

Každému se nyní uzavírá jeho příběh na Zemi za tisíce let předtím.

Nová země (Staré zemi): „Připadá mi, že tato karma patří nějak k tobě. Ale tady už není. Zde je čistý stůl.“

Stará země: „Ano, komu stačila zpětné vazba v podobě dramat, která se k němu vrátila, zjistí, že už nechce v této lekci pokračovat. Vystupuje z této hry a přistupuje na nový mód bytí. Ale nejde o prosté rozhodnutí – A nebo B – jde spíše o určité dozrání k tomu. ‘Již stačilo, říká, hrnek naplněný po okraj, a jeho volání po míru je silnější než volání po duální rauš-experience.‘  Je to dozrání, dopečení.“

Nová země: „Zde je čisté zrcadlo zrcadlící vaši přítomnost. Toho zrcadla, které zrcadlilo vaši minulost, již není třeba.“

7

Pokud byste přeci jen potřebovali pro žití v Novém paradigmatu pár záchytných bodů, nechť jsou to tato:

  1. Přísnost nahraďte přímostí. Pokud jste k sobě něbo k druhým přísní, vzniká na druhé straně protiodpor podobající se frackovitosti. Reakcí na (rodičovskou) přísnost je vždy (dětinský) vzdor, který se staví proti a jednoho dne se vzbouří proti vám nazpět. Upusťe od jakékoli přísnosti k sobě, ale buďte tak přímí k sobě a ke svému okolí, jak je to jen možné. Říkejte věci na rovinu, tak jak jsou. Nehalte to do hezkých frází, mlžení a kudrlinek, ani před sebou. Přísnost vytváří odpor, přímost čistí vzduch. Přímost proniká k jádru.

  2. Konec tajemství. Kdo užívá tajemství, bude sám zneužit. Použijte přímost a otevřenost, aby jste odhallili a odložili jakoukoli tendenci k tajnosnubnosti (zadržování pravdivých informací a emocí), především v sobě. Opět se tím pročistí vzduch.

  3. Pokud se setkáte se lží, neodsuzujte ji. Odložte moralizující filtr. Podívejte se s láskou do hloubky a za ní – jaký je tam pro vás vzkaz?

  4. Pokud se setkáte se zbraní, namířenou na vás nebo se zbraní, kterou právě svíráte v rukou, neodsuzujte ji. Podívejte se na ni, vnímejte ji, prožijte ji, oceňte ji. Pochopte ji s nepodmíněnou láskou a bez moralizujícího filtru. Jaký je tam pro vás vzkaz? 

  5. Zřete Zřídlo v sobě a ve všem. Zřídlem je myšlen všudypřítomný božský zdroj života. Zřete jej v pohybu, ne jako něco statického. Tento postoj a vnímání vás může nabíjet energií. 

  6. Přijměte svou smrt, přijměte ji s úctou.

  7. Buďte vdeční za  všechno, co k vám přichází. Za cokoli, úplně za cokolliv, i za to, co se může jevit jako to nejhorší, řekněte Děkuji.

Všechny uvedené body nás vlastně učí, že odsuzující, vzdorující odpor proti něčemu nic neřeší. Učí nás vzdávat se odporu na všech úrovních a s hlubokým pochopením, přímočarostí a důvěrou následovat to, co je.

**** Konstelace “Staré a nové paradigma” proběhla 30.10.2015 v Praze.
ZDROJ

Staré a nové paradigma
Přesunout se na začátek