Na obloze se povalovalo spoustu mraků i mráčků. Je klidný den, slunce svítí, moře je bez vln, prostě se „nic“ neděje. Mezi mraky je i jeden malý mráček, narodil se nedávno a je celkem zvědavý. Děje se toho kolem mnoho, tedy na jeho poměry. Cestuje po obloze mezi ostatními sem a tam, pořád někam vykuleně kouká a vyptává se ostatních co je tohle, co je támhleto, až jsou z toho trochu rozmrzelí. Hej, Mondráčku, tak mu říkají, už se uklidni a přestaň se vyptávat na zbytečnosti, náš úděl je tu prostě být, růst z vody a jednou se zase vypustit a zmizet. Jak zmizet, co zmizet,…. Jako zmizet! Joooo??? Ptá se zase Modráček udiveně. Jo, odpoví znuděně ostatní. Počkejte, a to jako co je jako mezi teď a tím zmizením? NIC, a už nás neotravuj.
Modráček se coural dál po obloze a lámal si hlavu nad tou odpovědí ….. nic …. to přeci není možné, vždycky je něco, i teď, třeba támhle dole na hladině to hejno racků. Jsem sice malý a moc toho neznám, ale cítím, že tu nejsem pro NIC, i když to může vypadat jako nic, dá se v tom vždy něco najít, jen chtít a zbystřit zrak.
Modráček si dál cupitá oblohou, když mu v jednu chvíli něco silou zasviští do zad …. VÍTR, JÁ JSEM VÍTR, uslyší a z těla mu velkou rychlostí vyrazí racek spolu s proudem větru. Zaskočený Modráček ještě jednou slyší vzdalující se … VÍTR, JÁ JSEM VÍTR a vidí mizejícího racka. Počkej! zakřičí, ale racek už ho neslyší. Kdo to asi byl ten racek a proč křičel že je vítr? Plný otázek dál cupital oblohou a pozoroval pozorně všechno dění kolem sebe. Dlouho se nic moc nedělo, dny a noci se střídaly stejně jako slunce a měsíc. Byla další noc, mraky pomalu roztroušeně pluli po obloze, všude klid, na jasném nebi zářil majestátní měsíc. Modráček pozoroval hvězdné nebe i měsíc, „kdybych si s vámi mohl povídat, určitě máte víc moudrosti než mraky okolo“ pomyslel si. Vždyť můžeš, odvětil mu Měsíc. Cože? Můžu? ptá se Modráček. Ano samozřejmě, každý může.
A jak toho, že jsem tě neslyšel dřív? zajímá Mondráčka. Dříve jsi všechno zkoumal rozumem, všechno jsi chtěl pochopit a rozumět tomu. Dnes jsi nevědomky při pozorování opustil rozum a prostě bezmyšlenkovitě pozoruješ, tím jsi se stal otevřený a slyšíš můj hlas. Už nejsi malý mráček, stal jsi se moudrým. Modráček tiše poslouchá, vnímá hloubku těch slov. Měsíčku, a proč tu tedy jsem? optá se Modráček. Jsi tu proto, aby jsi tu byl a splnil svoji existenci. Možná si připadáš bezvýznamný, smutný, ale podívej se dolů, oceán by tu bez takových mráčků jako ty nebyl, nebo nad pevninou, tam můžeš dávat život a radost, jsi svobodný, můžeš dělat spousty věcí. Ale také to, že jsi se naučil se zastavit a jen čistě vnímat je pro tebe dar, dar ve kterém můžeš najít hluboké pravdy. Proto buď sám sebou a miluj celé stvoření Modráčku.
Modráček stál na obloze, děkuji Měsíčku, pronesl tiše, stál a ucítil první slzu, která mu ukápla. Za pár okamžiků byl na obloze jeden jediný mrak, ze kterého se řinuly kapky v proudech dolů k hladině. Ale to už je „jiný“ příběh ….