I. Vítr a děšť

Vítr a děšť

Byla to jen kapka vody, čirá, letící oblohou, první z mnoha. Pomalu se snášela z oblak dolů k zemi, nevěděla kam, byla svobodná, cítila ten čistý proud, který ovívá tváře. Cítila se tak… tak… nedokázala to pojmenovat, člověk by řekl Božsky. Ano, byl to její úděl, prostě letět.

Kapka cítila v nitru spojení, jako by zářila, letěla a usmívala se. Fíííííííííííí  Vánek jí zpíval do uší, ahoj kapko, moc ti to dnes sluší. Ty mě znáš? optala se zářící kapka.  Jistě, pořád potkávám spoustu kapek a všechny jste stejné. Mám vás moc rád, jak mi čechráte záda a zahalujete oblohu do hedvábí.  Děkuji ti větříčku za tvá slova, jsem ráda za to setkání. Já jsem nová, tak jsem tě nepoznala, ale příště už tě poznám z dálky.

Oba se radostně tetelili, dováděli, dotýkali se a smáli se na sebe. Tu si vánek uvědomil, že se blíží hladina, ano, stihl se rozloučit, Ahoj kapičko, vykřikl, uvidíme se příště. Ahoj větříčku, mám tě ve svém Srdci, odvětila kapička a v tu chvíli dopadla na hladinu oceánu. Ještě si stihla uvědomit tu změnu, jak se v jedné vteřině stal z malé kapičky oceán, ona to pocítila, Já jsem oceán. Usmála se a celým oceánem to zašumělo.

kapka

I. Vítr a děšť

Jeden komentář u “I. Vítr a děšť

  1. Moc hezký příběh, děkuju. Při “Oba se radostně tetelili, dováděli, dotýkali se a smáli se na sebe.” jsem se taky radostně tetelil a usmíval se ;)

Komentáře nejsou povoleny.

Přesunout se na začátek