III. Naděje

Na obloze se povalovalo spoustu mraků i mráčků. Je klidný den, slunce svítí, moře je bez vln, prostě se „nic“ neděje. Mezi mraky je i jeden malý mráček, narodil se nedávno a je celkem zvědavý. Děje se toho kolem mnoho, tedy na jeho poměry. Cestuje po obloze mezi ostatními sem a tam, pořád někam vykuleně kouká a vyptává se ostatních co je tohle, co je támhleto, až jsou z toho trochu rozmrzelí. Hej, Mondráčku, tak mu říkají, už se uklidni a přestaň se vyptávat na zbytečnosti, náš úděl je tu prostě být, růst z vody a jednou se zase vypustit a zmizet. Jak zmizet, co zmizet,…. Jako zmizet! Joooo??? Ptá se zase Modráček udiveně. Jo, odpoví znuděně ostatní. Počkejte, a to jako co je jako mezi teď a tím zmizením? NIC, a už nás neotravuj.

Modráček se coural dál po obloze a lámal si hlavu nad tou odpovědí ….. nic …. to přeci není možné, vždycky je něco, i teď, třeba támhle dole na hladině to hejno racků. Jsem sice malý a moc toho neznám, ale cítím, že tu nejsem pro NIC, i když to může vypadat jako nic, dá se v tom vždy něco najít, jen chtít a zbystřit zrak.

Modráček si dál cupitá oblohou, když mu v jednu chvíli něco silou zasviští do zad …. VÍTR, JÁ JSEM VÍTR, uslyší a z těla mu velkou rychlostí vyrazí racek spolu s proudem větru. Zaskočený Modráček ještě jednou slyší vzdalující se … VÍTR, JÁ JSEM VÍTR a vidí mizejícího racka. Počkej! zakřičí, ale racek už ho neslyší. Kdo to asi byl ten racek a proč křičel že je vítr? Plný otázek dál cupital oblohou a pozoroval pozorně všechno dění kolem sebe. Dlouho se nic moc nedělo, dny a noci se střídaly stejně jako slunce a měsíc. Byla další noc, mraky pomalu roztroušeně pluli po obloze, všude klid, na jasném nebi zářil majestátní měsíc. Modráček pozoroval hvězdné nebe i měsíc, „kdybych si s vámi mohl povídat, určitě máte víc moudrosti než mraky okolo“ pomyslel si. Vždyť můžeš, odvětil mu Měsíc. Cože? Můžu? ptá se Modráček. Ano samozřejmě, každý může.

nadejeA jak toho, že jsem tě neslyšel dřív? zajímá Mondráčka. Dříve jsi všechno zkoumal rozumem, všechno jsi chtěl pochopit a rozumět tomu. Dnes jsi nevědomky při pozorování opustil rozum a prostě bezmyšlenkovitě pozoruješ, tím jsi se stal otevřený a slyšíš můj hlas. Už nejsi malý mráček, stal jsi se moudrým. Modráček tiše poslouchá, vnímá hloubku těch slov. Měsíčku, a proč tu tedy jsem? optá se Modráček. Jsi tu proto, aby jsi tu byl a splnil svoji existenci. Možná si připadáš bezvýznamný, smutný, ale podívej se dolů, oceán by tu bez takových mráčků jako ty nebyl, nebo nad pevninou, tam můžeš dávat život a radost, jsi svobodný, můžeš dělat spousty věcí. Ale také to, že jsi se naučil se zastavit a jen čistě vnímat je pro tebe dar, dar ve kterém můžeš najít hluboké pravdy. Proto buď sám sebou a miluj celé stvoření Modráčku.

Modráček stál na obloze, děkuji Měsíčku, pronesl tiše, stál a ucítil první slzu, která mu ukápla. Za pár okamžiků byl na obloze jeden jediný mrak, ze kterého se řinuly kapky v proudech dolů k hladině. Ale to už je „jiný“ příběh ….