Vody oceánu proudili klidně sem a tam. Mořské proudy, spojující daleká místa, téměř spaly, pomalu se převalovali kupředu. Byla noc a na obloze zářil měsíc, když první kapka dopadla na hladinu. Oceán překvapením zašuměl. V tom dopadla další a další, desítky, tisíce. Vody se v hlubokém nádechu začaly probouzet. Vánek se na vteřinu zastavil, zavřel oči a ucítil tu přicházející energii, jeho náruč se otevřela a on s plnou vervou vyrazil. Už to nebyl Vánek, ale běsnící Vichr nemající slitování, dorážel na hladiny oceánu až mu rval vodu do oblak. Začal obrovský rej vody a větru, nebe a temné hlubiny při kterém nebyl nikdo ušetřen. Valící se boj trval až do svítání.
Tam v dáli, daleko odtud, se na obloze objevila záře a hned na to dorazily první zlatavé paprsky. Ty paprsky mají jakousi kouzelnou léčivou moc, vichr i mořský rej začaly opět slábnout a čím víc bylo slunce, tím klidnější soupeři byli.
Bylo ráno, u nedalekých skal na hladině plavalo hejno racků, užívají si po té noci teplo slunečních paprsků. Byl mezi nimi mladý racek, jiný než ostatní, je to snílek jménem Benjamin. Dnešní noci nezamhouřil oka, byl přítomen celou duší tomu běsnění, vnímal každou kapku, každý náraz větru, byl mladý a nerozuměl tomu. Všechno z té noci mu připadalo jak z jiného světa. Co se to stalo? přemýšlel Benjamin nahlas aniž by čekal odpověď. Nemusíš se bát toho co jsi zažil, je to jen součást tance mě, Oceánu a vzdušných větrů. Benjamin, trochu překvapený, odvětil: Netušil jsem Oceáne, že si s tebou mohu povídat, o jakém tanci jsi to mluvil? Ten tanec se jmenuje Tanec dvou srdcí, od pradávných věků ho tančí dvě spřízněné duše. Někteří ho tančí vědomě v plné přítomnosti, jiní ani netuší, že tančí. Mě a vítr pojí od počátku věků silné pouto, žijeme spolu bok po boku celý život. To spojení nám dává obrovskou sílu, je to důvěra ve zdroj, v život, v počátek i konec. Ono je to víc než spojení, ve chvílích jako dnes v noci, jsme jedno, já se stávám větrem a vítr oceánem. Ta hloubka spolu přináší onu běsnící sílu, která ukončuje staré, aby mohlo přijít nové.
Benjamin vykuleně poslouchá a krev mu rychle proudí tělem. Nastane chvíle ticha ….. až Benjamin klidně pronese: Děkuji ti Oceáne za vyprávění, také bych rád zažil takové spojení, citím, že to je opravdu krásný pocit. Pokud budeš opravdu chtít, celý vesmír se pojí aby ti pomohl, Všichni mají tu šanci, Pořád, řekl Oceán a odmlčel se.
Benjami ještě chvíli plaval na hladině a pak se vznesl. Miluje létání, je pro ně vše co má, co mu dává radost. V létání se snaží experimentovat, zkouší různé výkruty, natočení křídel, létá rychle i pomalu jak jen to jde, i v tom je jiný než ostatní, kteří jeho konání nechápají. Benjamin však ví, že létání je Jeho život, bez něj by zemřel. Toho rána letěl klidně proti obzoru, uvědomoval si všechno co zažil a trochu přemýšlel o své budoucnosti. Zhluboka se nadechl, pohled mu padl na mořskou hladinu mihotavě odrážející slunce, díval se jakoby do dálky, bez cíle. Křídla prorážejí vzduch, Benjamin spočine ve svém nitru, pocítí neznámou sílu a při vzpomínce na oceánova slova mu to dojde. V ten moment mu každým kouskem těla ta síla za chvěla, já jsem Vítr a Vítr je mnou!